I na minulém kurzu jsem opět slyšela..." reaguji na inzerát, pošlu životopis a nic, žádná reakce, žádná odpověď."  Ještě jsem neměla kurz, kde by toto nezaznělo. Říkají to uchazeči, kteří chtějí pracovat, mají dobrou kvalifikaci, zajímavou předchozí praxi, ne žádní fluktuanti, lidé bez motivace. Vysvětluji, že to není o nich, o jejich schopnosti či neschopnosti, a ať to neberou osobně. Ale když se takhle chovají skoro 3/4 zaměstnavatelů a nezáleží jim na tom, co si o nich uchazeči myslí, jaký obrázek si o nich udělají, něco není v pořádku. Nechci určitě moralizovat a firmy poučovat. Jen poznámku. Firmy a schopní a motivovaní uchazeči o práci se vzájemně potřebují. Jeden bez druhého nemohou dobře fungovat. Dnes si to řada společností vůči uchazečům ještě dovolí. Ale jak dlouho budou mít z čeho vybírat? V některých profesích už jsou kvalitní uchazeči nedostatkovým zbožím. Výkonná a slušná společnost si to prostě nedovolí. Existuji Nejřemeslníci, Známý lékař.. Proč by nemohla vzniknout  i Nejslušnáfirma, iniciovaná zkušenostmi uchazečů o zaměstnání s chováním potenciálních zaměstnavatelů? 

Uchazeči jsou varování mnohými články a radami, čemu se na přijímacím pohovoru vyhnout, jaké chyby jim zavřou dveře. A tak se snaží, aby nenarazili, neudělali špatný dojem. Jenže i personalisté dělají chyby, které ovlivní celé výběrové řízení a nakonec může být přijat člověk, který nepřinese očekávané výsledky, nezapadne do firemní kultury nebo dokonce firmu poškodí. Často si to vůbec neuvědomují. Některé chyby vychází ze samotné osobnosti personalisty nebo manažera, který pohovory provádí. Může to být např. zaujatost, stereotypizace, efekt prvního dojmu, výřečnost tazatele aj. Personalista se může dopouštět také organizačních a procesních chyb ( např. špatná struktura a zaměněné fáze pohovoru, zvolené otázky ) nebo chyb v komunikaci s uchazečem  ( např. vícenásobné a sugestivní otázky ). Co pomůže? Vědět, o jaké chyby se jedná, jak se mohou projevit, jaký mají důsledek a především, jak jim předejít.

Jak kdo, jak kde. Určitě jeho zasláním nic nezkazíte. Pro slečny v personální agentuře, které se zabývají prvotní selekci uchazečů, nejsou motivační dopisy tak důležité. Zajímají je hlavně údaje v životopise. Pokud ten je dobře sestavený a odpovídá požadavkům na vhodného kandidáta  pro inzerovanou pozici, motivační dopis může pomoci při rozhodování, jestli vás pozvou k pohovoru. V konkrétních firmách, kterým posíláte CV a motivační dopis, je vaše šance, že mu bude personalista věnovat pozornost, vyšší. Je součástí společnosti, zná její firemní kulturu,ví, jak to tam chodí, může odhadnout, zda přínos či očekávání kandidáta jsou reálné. Dobře napsaný motivační dopis může být trefa do černého. Takže věnovat motivačnímu dopisu stejnou pozornost jako CV se vyplatí. Pozor na délku, méně znamená více a nezapomenout na to, že je to dopis o vaší motivaci.  

Kdo to zkusí, nelituje. Zní to zvláštně -  zkoušet si pracovní pohovor nanečisto, kde vlastně o nic nejde. Proč tedy?  Protože při pohovoru na ostro nikdo nemá  před sebou zrcadlo, aby viděl, jak se tváří, co dělá s rukama, jak celkově působí. Nemá potřebný odstup od toho, co říká, jak reaguje na nepříjemnou otázku. Často ale slyším po proběhnutém pohovoru: " to jsem měl  říct jinak,..... nechtěl bych, abyste si to špatně vysvětlila....., ještě k tomu platovému ohodnocení bych chtěl vysvětlit...." Uchazeči nejsou spokojeni s tím, co řekli, dodatečně je napadají odpovědi. cítí potřebu vylepšit celkový dojem. Jsou pro to různé důvody -  špatná příprava, pocit nejistoty, nedostatek zkušeností, podcenění situace, nezvládnutá nervozita aj. Někdy může člověk opakovat stále stejné chyby, ale vůbec si je neuvědomuje. Řada uchazečů nedokáže při pohovoru dobře prodat své schopnosti a znalosti. Někdy proto, že jsou  příliš skromní, někdy proto, že nevědí, jak se to dělá, často proto, že nemají zpětnou vazbu na svou prezentaci při pracovním pohovoru a proto nevědí, co dělají dobře a co mohou říkat a dělat lépe.

Stále více se na mě obracejí klienti, kteří mají pocit, že dělají něco, co jim vlastně nepřináší žádnou radost a do zaměstnání chodí ze setrvačnosti nebo kvůli výdělku. Chtějí poradit, co s tím. Dá se vůbec z takového vlaku vystoupit a začít něco jiného? A hlavně CO?  Pokud chcete, můžete se  pokusit sami o malou sondu, týkající se vaší současné i předchozí práce, vašich představ a také vaší osoby.To znamená - dávat si otázky a hledat odpovědi. Z jakého důvodu ji vlastně děláte? Co vás na ní zajímá? Jaké máte výsledky? Co vám v zaměstnání vadí, co vás nebaví? Jak dlouho vaše nespokojenost trvá? Můžete přidat ještě další a další otázky, které vám pomohou více rozkrýt vaši současnou situaci. Přemýšlejte dále o tom, co je pro vás důležité -  jaký typ práce je vám blízký, s jakými lidmi, v jakém prostředí, co od ní očekáváte, jaká by měla být její náplň, vaše finanční potřeby.....Můžete si udělat seznam profesí, pozic, které vašim představám odpovídají a získejte o nich  podrobnější informace. Podívejte se na sebe a snažte se sebekriticky  posoudit své osobnostní předpoklady, kvalifikaci, zkušeností vůči vašemu vypracovanému seznamu. Poté je čas hledat cestu a způsob, jak se dostat k tomu, co opravdu chcete. Ve vašem snažení vám také může pomoci odborník na kariérové poradenství a profesní profil.   

Spory mezi sousedy, rozpory mezi rozvedenými rodiči v péči o nezletilé děti, dědické spory - to jsou příklady složitých  životních situací, které se velmi často řeší před soudem. Výsledek - nejistý, čas - zdlouhavý, finanční náročnost - vysoká, osobní pocity - stres, vnitřní nepohoda.
MEDIACE - neboli řešení sporů mimosoudní cestou nabízí rychlejší, levnější a dlouhodobě fungující způsob řešení na základě dohody, kterou uzavřou obě dvě strany sporu mezi sebou. Jak mediace probíhá, kolik stojí, jak dlouho trvá, jaký je její výsledek? To všechno se dozvíte z videa.